Babi, kolik vlastně ti je let?

Narodila jsem se před televizí, kopírkou, kontaktními čočkami, antikoncepčními pilulkami. Nebyly policejní radary, kreditní karty, laserové paprsky. Ještě nevynalezli klimatizaci, ani sušičky, oblečení se vypralo a pověsilo na čerstvý vzduch, aby uschlo. Člověk nebyl na Měsíci, neexistovala trysková letadla.

Vdala jsem se za tvého dědeečka, žili jsme spolu, v každé rodině byla maminka a táta. Muži ještě nenosili náušnice. Narodila jsem se před počítači, paralelním studiem a skupinovou terapií. Lidé nechodili na preventivní prohlídky, nýbrž je lékař dle potřeby posílal na krev a moč.

Dokud mi nebylo osmnáct let, oslovovala jsem každého muže ´Pane´ a ženu ´Paní´ nebo ´Slečno´. Když v té době žena nastoupila do tramvaje nebo do autobusu, děti a mladí lidé se snažili, aby jí uvolnili místo. A pokud byla těhotná, doprovázeli ji k sedadlu.

Na schodech se ženám přenechávala strana u zábradlí, nastupovaly do výtahu jako první. Muži nikdy nezdravili ženu, a niž by přitom nevstali, pokud v okamžiku, když vstoupila, seděli. V té době vstávali od stolu pokaždé, když  vstala žena, i kdyby to bylo pouze na okamžik. Muži ženám otevírali dveře a pomáhali při odkládání kabátů.

Dívky znamenaly pro svou rodinu čest.

Učili nás rozlišovat dobré a špatné. Vážný vztah tehdy znamenal, že máme dobré vztahy s našimi bratry a sestrami a dalšími vzdálenými a blízkými příbuznými a přáteli.

Neznali jsme bezdrátové telefony, nemluvě o mobilech. Neposlouchali jsme stereo nahrávky, FM rádio, kazety, CD,DVD, a neměli jsme elektronické psací stroje, počítače, notebooky. Slovo notebook znamenalo sešit.

Hodinky jsme natahovali každý den. Nic nebylo digitální, ani hodinky, domácí spotřebiče neměly světelné displeje. Když už mluvíme o strojích, nebyly ani bankomaty, mikrovlnné trouby, budíky s rádiem. Nemluvě o videorekordérec h a videokamerách apod…

Neexistovaly digitální ani barevné fotografie, jen černobílé, a na jejich vyvolání se čekalo nejméně tři dny. Made in Korea či vyrobeno v Číně nebo v Thajsku tady neexistovalo. Neslyšeli jsme o „pizza“, McDonaldu nebo o instantní kávě.

V obchodě bylo možné koupit něco za 25 až 50 haléřů. V mé době byla tráva něčím, co jsme kosili, ne kouřili! Tak, kluku, a teď mi řekni, kolik si myslíš, že je mi let.“

„Ale babi… to přeci není možný, aby ti bylo víc než dvě stě?“, odpověděl vnuk.

„Ale ne, miláčku,“ odpověděla s úsměvem babička, „je mi pouze šestašedesát…“